JSEM TAKOVÝ MALÝ LITERÁRNÍ DIKTÁTOR…

s trochou nadsázky charakterizuje svůj přístup k psaní slovenský autor Dušan „Duke“ Fabian, v loňském roce úspěšně debutující románem Invocatio Elementalium. Tvrdí o sobě totiž, že je až nezdravě systematický. Dříve než usedne ke klávesnici počítače, musí mít připravenu většinu detailů týkajících se příběhu i osudů jednotlivých postav. A to nejen v hlavě, ale i na papíře. Jeho pracovní osnova prý připomíná spíše algoritmický diagram.

 

Připravil Martin Fajkus

 

Jaké byly tvoje spisovatelské začátky?

Bude to znít zvláštně, ale prvotním impulzem k tomu, abych vzal do ruky pero, byla u mě lítost. Možná znáš ten nostalgický pocit, který se dostaví po přečtení některých knih. Je ti smutno, že skončil příběh, do něhož jsi byl hluboce ponořený. Vzdycháš, že hrdina – nebo hrdinka – odcválala za horizont, a ty musíš opustit důvěrně známý svět. Zkoušíš se dovolat autorovi a přinutit ho, aby co nejdříve dokončil další část, ale zjistíš jen to, že už je třicet roků po smrti. Co dělat? Když jsi dost velký blázen, v slabé chvilce se pokračování pokusíš dopsat sám…

Poprvé se mi to stalo někdy v deseti letech. Pod vlivem jedné dětské knihy od Bulyčova jsem tehdy u mámy v práci sesmolil pohádku o trpaslíku Svenovi. Jelikož se dočkala uvedení v Slovenském rozhlase, měl bych ji vlastně považovat za svou prvotinu. Ale protože si uvědomuji, že se na tomto úspěchu podepsal spíše můj útlý věk než kvalita textu, radši tuhle informaci běžně nikde neuvádím. Každopádně, motivace to byla úžasná a záchvaty dopisování pokračování se od té doby u mě projevovaly pravidelně. Inspirován Pratchettem a Howardem jsem v průběhu následujících asi patnácti let popsal haldy sešitů různě dlouhými pokusy o humornou i klasickou fantasy. Ty už bohužel nebyly tak úspěšné a skončily klasicky – na dně skříně.

Poměrně dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že kopírovat a mechanicky navazovat na cizí příběhy nestačí. Pokud má text zaujmout, musí v něm být něco víc. Originality se dá dosáhnout různými způsoby – jedním z nich je kombinace netradičních prvků. A právě na ní jsem založil první text, který mi nakonec uveřejnili. Čtenáři Fantázie s lepší pamětí si možná vzpomenou na veselou splatter-fantasy o bojovném zombíkovi, která vlastně nebyla ničím jiným než neučesaným mixem Howarda, Kulhánka a odborné medicínské rozpravy.

 

Můžeš prozradit, jak a kdy vznikla myšlenka Invocatia?

Určitě to bylo v tramvaji cestou do práce. Na tomto prostředí sice není nic mystického, ale právě tam vznikají všechny mé nápady. Číst v dopravních prostředcích nemůžu, mám z toho totiž bolesti hlavy, a tak místo toho vymýšlím a kombinuji… Ale k věci – základní náčrt kosmologie světa elementálů jsem měl propracovaný už dávno před tím, než jsem začal uvažovat o románu. Jsou na něm postaveny dvě starší povídky – Tri čierne utorky, kde se mimochodem poprvé objevil asistent hlavní hrdinky Braňo, a V predvečer prvého mája, za kterou jsem minulý rok získal doma na Slovensku cenu čtenářů Istron. Původně mělo jít o třetí příběh zasazený do podobného prostředí, ale zápletka se mi nakonec tak zalíbila, že jsem se rozhodl ji rozpracovat na mnohem širší ploše.

 

DŮLEŽITÉ JE NEPŘEKROČIT HRANICI A NETVÁŘIT SE, ŽE TO ČLOVĚK MYSLÍ SMRTELNĚ VÁŽNĚ

 

Co tě vedlo k tomu, abys příběh zasadil do reálií současného Slovenska, a ne nějaké imaginární země?

Rád hraju se čtenářem hru, která by se v imaginárním světě asi nedala rozehrát tak snadno jako v tomto pseudo-skutečném. Nechávám ho ohmatávat známé skutečnosti z jeho okolí, aby měl pocit větší realističnosti příběhu. Vytvářím zdání toho, že se věci, o kterých píšu, opravdu mohly stát. Ten, kdo na tu hru přistoupí, má ze čtení určitě mnohem silnější zážitek. Ani zdaleka to ale není nový trik. Používají ho desítky autorů. Důležité je nepřekročit hranici a netvářit se, že to člověk myslí smrtelně vážně, jak se to stalo naposledy Brownovi.

 

Proč jsi zvolil jako hlavního hrdinu „obyčejného“ člověka, a ne žádného nabušeného svalovce či zdatného mága? A proč jméno David Ábel? Má nějaký zvláštní význam?

Nic proti superhrdinům, ale zdá se mi přirozenější pracovat s běžnými smrtelníky. Sledovat s otevřenými ústy výkony polobohů a vyvolených je samozřejmě zábavné a lhal bych, kdybych tvrdil, že to nemám rád. Ale často se přistihnu při tom, že příliš „obdařeným“ postavám zapomínám držet palce. Mnohem více fandím človíčkům, kteří překonávají překážky především pomocí vlastního umu a úsilí. Nemusí mít superschopnosti, stačí, že mají vůli, odhodlání a věří si. Podle mě je každý člověk na světě něčím výjimečný, jen musí chtít svou silnou stránku odhalit a probudit.

A jméno? Jsem rád, že se na to ptáš. Jména pro své hrdiny se snažím vybírat skutečně důsledně. Často je přizpůsobuji jejich vlastnostem či do nich nenápadně zakódovávám odkazy, které mohou vnímavějším čtenářům naznačit něco víc, než napíšu. Davidu Ábelovi jsem dal do vínku dvě biblické postavy – jednu vítěznou, druhou tragickou, a nechal jsem hádat sebe i čtenáře, která z nich bude mít větší vliv na jeho osud. Navíc je to poměrně univerzální jméno. Zní dobře v slovenštině i češtině a bude dobré i v polském překladu, který se právě chystá. Mimochodem, jeden ze čtenářů si všiml zajímavé věci. Když Davidovo jméno napíšete ve formě iniciály a přímení, tak z toho vyjde slovo Ďábel. Toto jsem ale ani náhodou neplánoval. Některé věci se očividně píší samy.

 

NA TAMARU NEMÁM ANI TO „PODĚLANÉ“ TELEFONNÍ ČÍSLO, O KTERÉ MĚ ŽÁDÁ VĚTŠINA ČTENÁŘŮ MUŽSKÉHO POHLAVÍ

 

Jakousi protiváhou Ábela je Tamara Bernáthová. Mladá, inteligentní, sexy, a navíc ještě čarodějka.

Tamara je tak trochu oříšek i pro mě samotného. V knize jsem se ji pokusil podrobně rozebrat a zmapovat zvenku i zevnitř, ale přesto mi nějak proklouzla mezi prsty. Nemám na ni ani to „podělané“ telefonní číslo, o které mě žádá většina čtenářů mužského pohlaví…

 

Někde jsem četl, že tvá kniha kombinuje akčnost Kulhánka s Noční hlídkou Lukjaněnka.

Kulhánek i Lukjaněnko jsou špičkami ve svém žánru. A samozřejmě moji oblíbení autoři. Spíše, než abych přirovnání recenzentů k těmto mistrům vyvracel, beru ho jako kompliment. Ovšem souhlasit se s nimi dá jen z části. Kulhánek ano – nebojím se přiznat, že v některých pasážích v závěru knihy jsem vědomě napodobil strukturu jeho textů, aby měly obdobný spád. Myslím si, že když autor dokáže do vlastního stylu organicky (a bez vykrádání) zakomponovat cizí prvky, jeho dílu to může jen pomoci.

S Noční hlídkou je situace o něco složitější. Lukjaněnkovu knihu a Invocatio jednoznačně spojuje příbuzné téma. Ale pravda je taková, že jsem se k tomuto ruskému bestselleru dostal až těsně před vydáním svého románu. Nebylo to lehké čtení – z některých kapitol mě málem trefil šlak. Několik měsíců jsem měl chuť vrátit čas a znovu přepsat polovinu vlastního textu. Ale pak jsem si uvědomil, že takové věci se prostě stávají. Když dva autoři vycházejí ze stejných zdrojů, jen těžko se vyhnou překrývání v nápadech. Když se na to ale podíváš z nadhledu, zjistíš, že ačkoliv se obě knihy dívají na čarodějnictví a magii z podobného úhlu, jsou v podstatě i tak o něčem úplně jiném.

 

Říká se, že napsat knihu je ta jednodušší část práce, tou složitější je ji protlačit k vydání.

Husarský kousek se souběžných vydáním v Čechách i na Slovensku se v rámci fantastiky už dlouho nikomu nepodařil, takže si asi nemám na co stěžovat. Ta cesta však skutečně nebyla nejlehčí. Když odhlédnu od určitých specifických peripetií, které měla na svědomí démonická povaha mého románu (vyhoření elektrických rozvodů v jistém nejmenovaném vydavatelství, následované zřícením polic s kartotékou a ztracením rukopisu – což je jeden příklad za všechny), můžu za viníka označit celkově nepříznivé podmínky. Na Slovensku totiž stále nefunguje trh, který by dokázal živit autory a vydavatele fantastiky. Věci se pomalu obracejí k lepšímu, ale ještě ani zdaleka nejsme tam, kde vy. Dovolím si tvrdit, že Česká republika je o krok dále než polovina zbytku Evropy. A to hlavně díky široké základně věrných čtenářů, kteří rádi sáhnou nejen po zahraničních, ale i domácích knihách. Mezi českými vydavateli se vytvořilo zdravé konkurenční prostředí se zájmem o tuzemské autory. Každému, kdo chce dosáhnout stejného úspěchu jako já, můžu doporučit jediné – je třeba si věřit. Ti správní lidé se objeví a nasměrují vás. Něco možná bude třeba opravit, něco škrtnout, něco dalšího přepsat, ale pokud je v textu potenciál, určitě nezůstane nepovšimnutý.

 

Scifistické tamtamy šeptají něco o tvé nové připravované knize. O čem bude?

Patřím k poměrně tajnůstkářským spisovatelům. Asi proto, že i jako čtenář mám raději překvapení než prozrazené pointy. Zásadně nečtu anotace na zadních stranách knih. A recenzentům se spoilery v recenzích posílám výhružné emaily a balíčky s bílým práškem. Takže i nyní se, když dovolíš, omezím jen na základní fakta. Pracovní název připravovaného románu je Pestis Draconum, což by se dalo volně přeložit jako Dračí zhouba. Kniha bude volně navazovat na Invocatio Elementalium, ale v podstatě půjde o samostatný, uzavřený příběh. Objeví se v něm obě hlavní postavy, některé vedlejší, ale také hodně nových hrdinů. A samozřejmě nebudou chybět noví elemetálové, nové magické artefakty a nové tajné společnosti. Pokud vše půjde podle plánu, román by měl vyjít v první polovině roku 2008.

 

 

Profil autora:

 

Dušan „Duke“ Fabian

(*1975 – )

 

Slovenský knižní a hudební recenzent, publicista a velmi slibný spisovatel fantastiky. Jeho beletristické texty se většinou pohybují na hranici urban fantasy a hororu.

Narodil se 10. listopadu 1975 v Košicích (tedy ve stejném datu jako jeho oblíbenec Neil Gaiman). Vystudoval veterinární lékařství a v současnosti je vědeckým pracovníkem Slovenské akademie věd.

K fantastice se dostal přes knihy Žarnaye, Bulyčova a později Howarda i Tolkiena. Zamiloval si hororovou klasiku – Lovecrafta, Poea, Stokera a další. V roce 2000 se stal dopisovatelem hudební rubriky časopisu Fantázia, později si přibral ještě recenzování hororových knih. Od roku 2005 pak zasedá i v redakční radě.

Jako autor poprvé výrazněji zaujal v soutěži hororových povídek Béla, kde v letech 2001 a 2002 zvítězil. S povídkou Migréna (ant. Krutohlav 2001) se mu podařilo prorazit i do finále soutěže Cena Gustáva Reussa. O rok později publikoval na stránkách časopisu Fantázia povídku Ži a nenechaj žiť (Fantázia 22/2002), kde se objevil krvelačný zombik Marvin.

Předělem v jeho tvorbě se stala povídka Tri čierné utorky (Fantázia 28/2003). Poprvé zde totiž představil pseudo-realistický svět naší současnosti okořeněný prvky mysticismu, magie a různých pohanských mytologií, to vše úhledně zabalené do svižného, akčního příběhu. Na ni pak navázal v textu V predvečer prvého mája (Fantázia 35/2005) oceněném cenou Istron.

Ve stejném světě se odehrává i Fabianův první román Invocatio Elementalium (Wales 2006). Průměrný bankovní úředníček je v něm náhodou zasažen vražednou kletbou a nechtěně se tak zaplete se do války čarodějných bratrstev. Zjišťuje přitom, že jeho poklidný svět je vlastně plný nebezpečí, magie a nadpřirozených bytostí. Román je čtenáři velmi kladně hodnocen, a byl dokonce nominován ASFFH 2006 v kategorii nejlepší kniha.

 

 

(Časopis Ikare, 2007)